Reflexe z denního studia

Denní studenti píší své příběhy o sociálním umění

Studenti

Autor: Magdaléna Víchová 


Tak. 

... Vztekle tlačím kolo, naříkám si na nespravedlivej byrokratickej svět a vtom se přede mnou objeví – palouček. Jediný neposekaný palouček tady u řeky a … rostou na něm heřmánky! Tak přece jen! To mám za odměnu. Natrhám si je a udělám si heřmánkovou koupel. Položím kolo a se slzami dojetí trhám heřmánek. Vzpomínám na dětství, voním ke květinám a z mé melancholické nálady...

Tak. A je to tu zas... Proč tu vlastně jsem a co tu dělám?! Napůl shrbená, tlačím svoje kolo krásně jarně rozkvetlou Prahou. Všechno kvete a voní, jen ve mně všechna tahle krása umocňuje momentální sebelítost a zoufání si nad vlastním životem. Celou bytost obsadily černé myšlenky. Mám chuť se ztratit. Střelecký ostrov by mohl být tím místem ztracení a rozpuštění se v téhle náhle depresivní náladě. 
„A je tu přímo výtah dolů! Jak milé...“, pomyslím si, nacpu kolo a následně sebe do výtahu. Sjedu, nemotorně couvám ven, šlapka od kola mě samozřejmě při tom sedře lýtko, když v tom slyším: 
„Robítě si zo mňa srandu, alebo čo? Přečo si myslíte, že je tam ten zákaz kol do výtahu?“ Fakt otráveně se podívám na vyhublého mužíka v černém a nabroušeně mu řeknu, že se zas tolik nestalo a že se klidně může vyvézt nahoru, výtah je volný. Nasedám při tom na kolo s myšlenkou, že člověk fakt nemá klid nikde a v tom zase volá: 
„No počkejte, nemyslete si, že tady budete jezdit na kole.To je zakázáno!“

To už se naštvu, slezu z kola a chvíli se sním dohaduju o svým svobodným konání na tomhle ostrově, ale když se mužík představí jako správce ostrova a vytasí přede mě tabuli s několika zákazy včetně jízdy na kole, vzdám to. Vztekle tlačím kolo, naříkám si na nespravedlivej byrokratickej svět a vtom se přede mnou objeví – palouček. Jediný neposekaný palouček tady u řeky a … rostou na něm heřmánky! Tak přece jen! To mám za odměnu. Natrhám si je a udělám si heřmánkovou koupel. Položím kolo a se slzami dojetí trhám heřmánek. Vzpomínám na dětství, voním ke květinám a z mé melancholické nálady mě opět vytrhne zlostné: 
„No to snad nemyslíte vážně, zase vy? Ženská to nevidíte, že se na ten palouček nesmí?“ Podívám se na něj a z očí mi šlehají blesky.Vší silou se ovládnu. Otřu slzy a v klidu mu povídám: 
„Jen si tu natrhám ten heřmánek a zas z toho paloučku půjdu. V centru nikde jinde neroste.“ 
A trhám. A mužík se vzteká, ale já stále jen opakuji: 
“Jen si tu natrhám ten heřmánek a zas půjdu. 
“Čeká tedy až dotrhám, ale najednou se rozběhne k vedlejšímu břehu a překotnou angličtinou se snaží sundat ze stromu opilé turisty. Chvíli se za ním dívám a najednou mě popadne vlna soucitu a kuráže zároveň. Beru kolo a spěšně doháním správce Střeleckého ostrova. 
“Haló, pane správče! Haló, promiňte…“ volám na něj. „To jste zase vy? No co ještě chcete?“ 
„Promiňte já jen,jestli vás tohle baví?“ 
„Jako co?“ 
„Jako tahle práce...víte,“ posbírám všechnu odvahu, “já mám pocit, že když tu takhle denně jen lidi prudíte a nadáváte jim, že vám z toho asi moc dobře není…“ 
Správce se zatvářil zarputile a naštvaně mi začal vysvětlovat, že je rád, že nějakou práci má, že na Slovensku je to bída a tak dále. 
„Já vám úplně rozumím“, nedala jsem se, „ale jen si tak říkám, že kdybyste třeba chtěl v rámci vaší práce, taky udělat třeba nějaký dobrý skutek nebo někoho jen tak potěšit..?“ Správce se na mě podíval tentokrát dost vyděšeně a hodně přidal do kroku. Já za ním. Blížili jsme se ke schodům co stoupají na most přes řeku. Naposled jsem zkusila: 
“Víte kdybyste mi třeba chtěl pomoct to kolo vynést nahoru, když tím výtahem nemůžu?“ Teď vypadal vyděšeně a zmateně zároveň. Nakonec se zatvářil hrdě a se slovy: „Podívejte, já tu nejsem žádný nosič kol, ale správce parku!“ se odpojil z mé cesty. 


Povzdechla jsem si, usmála se pro sebe i pro heřmánky na kole a čapla kolo do výstupu. V tom se objevily dvě ruce vedle mých, přebraly mi kolo a já s údivem hledím na mužíka v černém. S potutelným úsměvem mi kolo nese nahoru. Jsem v úžasu. Nahoře mu významně poděkuji a usměji se. On jen: 
“To abyste neřekla, že neumím udělat dobrý skutek.“ 

A už zas běžel dolů.

Nasedla jsem na kolo a v hlavě už nebylo místo pro sebelítost, zoufalství nebo dokonce depresi. Sladký pocit a teplo u srdce pohánělo mě ulicemi. Tak nečekaně krásné jarní odpoledne. 


Je tomu už rok a půl. Od té doby na Střelečák nechodím, ale vždy když jdu kolem, vzpomenu si na slovenského správce parku, se kterým jsme si byli v jednom jarním odpoledni vzájemně sociálními terapeuty.

Magdalena Víchová, III. ročník, denní studium Léčebné pedagogiky, sociální a umělecké terapie