Můj příběh o tom, jak se plní přání

Jak jsem si našla praxi, ...aneb přání se plní…

Magdalena Víchová

autor: Magdaléna Víchová 

"... Odevzdaně se sesunu na židli v kafeterii naproti a objednávám si tu nejlepší snídani na světě. Takže jako nic? Nemohu tomu uvěřit. Takhle to přece nemělo skončit. Co mám jako teď dělat? Honilo se mi hlavou, ale po snídani s hladem odešla zázračně i úzkost. Prostě něco přijde…cesta je volná. Co vlastně víc chci. Lehce kráčím do kopce a po cestě mě ve výloze zaujme obraz. Noc, plný měsíc a pod ním malý nápis. ..."

 

Sedím, otlačená, již několik hodin nepohodlně naskládaná v podivném kozelci, v modré sedačce značky Ryanair. Unaveně si stáhnu z očí škrabošku. Pohled mi padne na nebeskou modř a... je tam. Ten magický ostrov. Tolikrát sněný, tolikrát vzpomínaný - uprostřed oheň, okolo voda - moje milé Tenerife. Jak je to dávno? Zdá se, že moc… a přesto. Když se konečně dostanu z letadla na vzduch, ta vůně mě okamžitě vrátí zpět. Tenkrát mě sem přivedla „náhoda“. Pozvání ke spolupráci, které se změnilo v podprůměrně placené prodávání v butiku u ještě podprůměrnějšího Marokánce. Pak bydlení v jeskyni a ten nekonečný výhled na oceán, který se v nekonečnu spojuje s nebem. Toulání bez začátku bez konce…To už nevrátíš…, proběhne mi v hlavě.

Dnes, po pěti letech, studentka sociálního umění dokončující 3. ročník denního studia. Toho času hledající praxi. Kdo by si to byl pomyslil…Svoji nostalgii smývám ve vlnách. Pomalu kráčím do té vodní říše… Jestli někde cítím zbožnost, pak je to tady. Slunce mi zaplétá do vlasů zlaté nitky, hladí mě po ramenou a zanechává za sebou pihy. Nechám se unášet do dětských let, kdy si hraju, žiju, jsem šťastná.

Osud tomu chtěl a výlet není jen bezstarostné koupání. Prozíravě jsem si domluvila i návštěvu Camphillu. Usadit se tu na rok, není tak špatná vyhlídka a tak hned další den vyrážím. Ráno bylo těžké, se spálenými zády se špatně spí. A ještě hůře vstává… A tak se na uvítací pohovor do Camphillu San Juan šinu podrážděná, unavená, ale zároveň s velkým očekáváním. Já jsem si prostě to místo našla. Něco mi říkalo, že se na tenhle ostrov ještě vrátím a že to bude dobré, myslím si sebevědomě, když stanu před místem… Celkem přirozeně tedy vykládám s milou paní správcovou o mém úmyslu praxe. Ochotně mě provede po celém areálu, krásně se usmívá a nakonec mi poví, že bohužel již nemají volné místo. Přesto, pokud tu chci zadarmo pracovat, samozřejmě můžu. Jen na to bydlení bych si asi musela vydělávat po nocích, domyslím si trpce… Když se loučíme, paní mi ještě přiloží slovy: „Teď už ale budete mít všechny Camphilly obsazené, je dost pozdě.“

Odevzdaně se sesunu na židli v kafeterii naproti a objednávám si tu nejlepší snídani na světě. Takže jako nic? Nemohu tomu uvěřit. Takhle to přece nemělo skončit. Co mám jako teď dělat? Honilo se mi hlavou, ale po snídani s hladem odešla zázračně i úzkost. Prostě něco přijde…cesta je volná. Co vlastně víc chci. Lehce kráčím do kopce a po cestě mě ve výloze zaujme obraz. Noc, plný měsíc a pod ním malý nápis:

“Změny přicházejí, když jsou nové myšlenky naléhavé. Tvořit znamená představovat si něco, co dříve neexistovalo. Představivost mění svět.“

Usměji se a slova si pečlivě ukládám někam hluboko do sebe. Nahoře na kopci je kostel. Bez většího rozmyslu vejdu. Jdu přímo k oltáři, vůně kadidla je příjemná. Spojím ruce, oči zavírám, rty se pohybují, srdce otevírám… ještě svěcená voda, ještě děkuji. S Bohem.

Uvolněně kráčím zpět, autobusovou zastávku se ani nesnažím hledat a jdu přímo na stopa. Mám ráda to kouzlo „náhody“, koho ti přihraje, co ti ten člověk poví, co si předáte… V prvních minutách zastavuje auto. Jedeme do mé vesnice. Lidé na tomto ostrově rádi mluví. Někteří si dokonce i rádi povídají. A pak jsou tam úplně vzácně ti, kteří rádi naslouchají. Jeden z nich mě právě veze. Naslouchá a chápe. Možná právě řeší stejně bezvýchodnou situaci jako já… Poslouchám jeho příběh, který se podobá mému před pár lety… Kouzlo. Já jsem usmířená, on mě chce dovézt až k domu. V zatáčce mu ale ještě stihnu říct, ať mi zastaví Tady. Zkusím to. Hacienda Cristoforo. To místo znám, však jsem před pěti lety bydlela hned vedle u toho marokánce…Tenkrát jsem tam jen jednou téměř zbožně nahlédla s přáním jednou tam pracovat… Lidé odtamtud byli tak jiní, tak přitažliví, čistí… Ale moje místo tenkrát bylo úplně jinde, zdá se, že na opačném konci. Dnes se ležatá osmička spojila v křížení a zavedla mě znovu a zpět na toto místo.

Bez očekávání a spíš s tušeným odmítnutím jsem přistoupila k bráně. El centro de pedagogia Waldorf-filosofia de R. Steiner, píše se na popisku u brány. Nevěřícně vyvalím oči a s myšlenkou –„No to určitě“- vcházím dovnitř. Se zvýšenou zvědavostí se ptám po zakladateli místa. „Počkejte tu na Denise.“ řekne mi další usměvavá paní. S ironií si představím, blonďatého Američana, co si tu hraje na „Waldorf“ a s nedůvěrou čekám kdo přijde. „Tak si pojďte“ pobídne mě paní a já spatřím krásného starého muže, snědou tvář mu lemují dlouhé bílé vlasy a vousy. Najednou cítím v sobě teplo a klid. Povídáme si jako staří známí. Po pár minutách zjistíme, že zná školu, kde studuji, dokonce na ní dvakrát přednášel. Vypráví, ukazuje mi místo-Waldorfskou školu, školku, zahradu, farmu, přednáškové místnosti – Denis, anthroposof, arteterapeut, starý známý Anežky Janátové, zakladatelky Akademie Tabor.

Aha, ...tohle je to místo, které jsem hledala. Když mě pak vyprovází, potřeseme si rukou. “Tak tedy v srpnu a na rok!“ Zavřu bránu a se slzami v očích vzhlédnu k nebi. Děkuji.

Kamení, udusaná hlína, nepřehledné stezky, obrovské masy lávy všude okolo. Cestu lemuje bublající potůček. Jdu sama. Sbíhám tu dvouhodinovou pouť z hory dolů. Jen v sukni v žabkách, s pokorou a úctou k přírodě. Tak tady budu brzy žít. Nohy se mi už pletou, občas zakopnu, bojím se, abych stihla dojít dolů za světla. Nálada mi melancholicky kolísá nahoru a dolů, a pak když už mám pocit, že ta cesta nikdy neskončí, slyším šumění…Blíž a blíž. A vím, že to stálo za to.

Dole na pláži už nikdo není. Jen já a slunce blížící se k hladině moře, k západu. Kráčím pomalu do těch vln a tuším, že se zavřely dveře od toho úzkého a tmavého pokoje, ve kterém mi už nebylo dobře. Otevřely se jiné…s výhledem sem. Do nekonečna.

Magdalena Víchová, III. ročník, denní studium Léčebné pedagogiky, sociální a umělecké terapie