Autor: Anežka Janátová
Když dítě vstoupí do světa virtuální reality, která není podložena jeho vlastní zkušeností, stává se pro ně tento svět světem, který působí proti jeho vlastnímu životnímu příběhu. Dítě přijímá vše, co mu předkládáme a má sílu předložené nějakým způsobem zpracovat. Avšak ztrácí schopnost rozlišovat, co je a co není skutečnost. Skutečnost poznává a prožívá pouze vlastním experimentováním s přírodními či umělými materiály. Sezením na židli a touláním se v představách včetně imaginárních prožitků různých her či událostí je postižena a ochromena vůle dítěte ke skutečným zážitkům. U dítěte se vytvoří závislost na „Aladinově lampě“ (arabská pohádka). Podobná závislost se může vytvořit i u dospělého člověka třeba na mailové komunikaci. Dříve, když jsme museli psát dopis, donésti jej na poštu a čekat na odpověď, byla komunikace uchopitelná, dokumentovatelná a člověk si promýšlel komu, proč a co píše. Snadnost komunikace, díky počítači, umožňuje zdánlivě rychlé dorozumívání, ale při závislosti vytváří bariéru pro skutečná lidská setkání. Člověk je stále nutkán kontrolovat, kdo mu píše a cítí povinnost hned odpovídat. I tím je ochuzován o skutečné prožitky lidských setkání. Udržet počítač v roli „dobrého sluhy“ je pro lidi s nedostatečně rozvinutými smysly a percepcí stále těžší.
