Můj život se proměnil od samého základu - Tomáš Matys

Díky Akademii sociálního umění se můj život proměnil od samého základu. Studium jsem nastoupil ve 27 letech. Za sebou jsem měl závislost na pervitinu (18 -21 let), hraní v rockových skupinách, cestování stopem po Evropě, hraní na ulici a taky dlouhé registrace na ÚP a pak na sociálce, protože pracovat se mi nechtělo. Občas jsem to zkusil, např. v továrně na malé Ježíšky ze sádry, na které jsem stříkal glazuru, mělo jich být 150ks denně a mně to moc nešlo. Atp. Maximálně za tři měsíce jsem vždycky cítil, jak mě to štve a skončil jsem. Asi ve 23 nebo 24 letech jsem se postavil na vlastní nohy – začal jsem hrát na kytaru a zpívat v metru v Berlíně. Zhruba jednou za měsíc jsem tam týden hrál, a pak tři týdny pobýval na jisté samotě bez elektrického proudu uprostřed přírody, v okolí pěstoval marihuanu, na níž jsem měl docela slušnou závislost, kouřil jsem ji každý den.

Tráva mi časem způsobovala čím dál větší paranoiu, ale zároveň jsem ji hrozně potřeboval. Nejdříve to vždycky bylo fajn, ten pocit změny, zážitek přítomného okamžiku, oheň v kamnech praskal, smrště nápadů, nad tím se lehce vznášel zvuk kytary, bylo mi dobře, i když jsem byl sám. Pak ale jako by se spláchnul plný záchod ústící do mé hlavy, najednou jsem měl strach, že přijede policie a najde všechnu trávu, co mám doma nebo že vůbec někdo, kdokoli, přijde a já budu vypadat jako blbec, protože nic nedělám, žiju v bordelu a nebude se mnou žádná řeč, protože jsem úplně vyřízenej, zhulenej…

Ty paranoidní stavy přicházely postupně čím dál dřív a ty příjemné byly kratší a kratší. Stejně jsem ale nedokázal odolat a hned po snídani jsem balil „jointa“. Když už to trvalo několik let, stále častěji mě napadaly myšlenky, že se můj život ubírá špatným směrem, že mi utíká před očima, letí pryč a já nic nedělám, nic se tady neděje.

Ještě hodně dlouho trvalo, než jsem se rozhoupal, že budu něco dělat. Musím říct, že jsem si to nejdříve představoval úplně jinak. Nevěřil jsem tomu, že někdy přestanu kouřit trávu, nebo pít pivo. Rozhodl jsem se pro vzdělání, rekvalifikaci a zakoupil příručku Přehled VOŠ a VŠ. Listoval jsem od začátku. Jako první možnost mě zaujal „asistent rentgenologa“ – dálkově na dva roky, 2500,-/ rok. Myslel jsem si, že budu pracovat v nemocnici, po práci půjdu třeba na zkoušku s kapelou a do hospody, pak domů do bytu, který si koupím ve městě. Když jsem si ale přečetl dál inzerát Akademie, která nabízela výuku v oborech muzikoterapie, dramaterapie a arteterapie, řekl jsem si, že to je přesně to, co chci. Sice to trvá pět let a je to dražší, ale na rozdíl od asistenta rentgenologa mě to hluboce oslovilo.

Dostal jsem se do společnosti úplně jiných lidí, než jaké jsem vyhledával sám, což bylo pro mě ze začátku velmi zvláštní, teď to vidím tak, že nic lepšího mě potkat nemohlo. Studium mě pohltilo a začal jsem nasávat nové impulsy a učit se mnoho nových věcí, v kruhu spolužáků jsme se poznávali navzájem a zároveň se každý učil poznat více i sám sebe. Po létech stagnace to bylo pro mě jako živá voda.

Studium bylo velmi intenzivní, některé předměty vyžadovaly maximální nasazení, zejm. nacvičování divadel nebo přípravy na společné zkoušky, každý měl své představy a museli jsme se naučit domluvit se.

Výuka byla pestrá, předměty odborné i zážitkové a praktické rozšiřovaly můj náhled na svět, učil jsem se myslet jinak než doposud, dívat se ještě dalšíma očima. Začal jsem hrát na lyru a zpívat ve sboru. Nelze též nezmínit nezapomenutelné pobyty na školním statku v Nové Vsi nad Popelkou, kde bylo vše ještě intenzivnější. Tráva od začátku studia už nebyla potřeba. Roční praxe ve Švýcarsku byla velikou a zároveň krásnou zkouškou za předcházející tři ročníky. V pátém ročníku jsem se oženil se spolužačkou, čekáme druhé děťátko. V současnosti pracuji ve středisku pro prevenci a léčbu drogových závislostí Drop In. S jasnou hlavou můžu říct, že mi škola zachránila život.

Tomáš Matys, absolvent Akademie, nyní pracovník Sociálního atelieru Tilia