Počítače a informační systémy aneb o dobrém sluhovi a špatném pánu

autor: Anežka Janátová

Nedaleko místa, kde bývám o dovolené, byla uspořádána veliká hudební „párty“ pro mladé lidi. Říká se jí techno párty. Do ranních hodin zazníval strojový rytmus hudby, narušující rytmus tlukotu lidského srdce. Účastníky „párty“ jsem viděla až třetí den, kdy jejich zástupy proudily k nádraží, aby se rozjely do svých domovů. Hledala jsem v jejich unavených očích světlo lidství a našla velikou úzkost a bolest Duše. Jejich pohledy hledaly osvobozující lidské slovo, které by je povzbudilo k žití jejich vlastního životního příběhu, pro který je každý sám scénáristou. Vedle mnohých šli vlčáci se sklopenýma ušima, ustrašení, stejně jako jejich páníčkové, ale věrní. Oni nemají na výběr. Věrně následují svého lidského boha všude, kam kráčí. Jsou vlastně obrazem zcela nezištné lásky a absolutní věrnosti a oddanosti. Jsou příkladem pro člověka, aby rozvíjel i jiné smysly než zrak, sluch a chuť.

Na zrak je zaměřená celá naše civilizace, reklamami počínaje, až k práci s přístroji, které mají urychlit a usnadnit dorozumívání mezi lidmi a národy, které mají „zkvalitnit“ učební procesy ve školství a „zobjektivizovat“ hodnocení studentů na vysokých školách. Tato iluze vychází z mylného předpokladu, že člověk se učí díváním. Mezi díváním se a zřením je však ještě velmi dlouhý proces poznávání na základě vlastní zkušenosti.

Johann Wolfgang Goethe se také díval.

Díval se na řecký chrám a zároveň si jej do skicáku kreslil. Chodil se dívat řadu dní, třeba i s velkým časovým odstupem a zároveň kreslil. Zastánci technického pokroku mi namítnou, že kreslil, protože neměl kameru nebo digitální fotoaparát. Jsem však, z vlastní zkušenosti, přesvědčena, že ačkoliv by kameru a fotoaparát určitě neodmítl, stejně by se díval a kreslil, protože člověk, který se „dívat umí“ současně zná rozdíl mezi „mrtvou“ zachycenou skutečností, byť nejlepší technikou a hlubokým prožitkem skutečnosti, která prošla tvůrčím uměleckým procesem přes vlastní vidění, kreslící ruku, na dálku ohmatávající tvary a formy, prožitku atmosféry dnů, týdnů, let, které míjejí a stavby, která, ač porušena časem, v čase trvá. V tomto vědeckém a uměleckém procesu dochází k neverbálnímu rozhovoru, vedenému mezi dílem a jeho tvůrci a vědeckým badatelem umělecky pracujícím, takže badatel může učinit závěr: „Řecký chrám byl postaven jako koruna na hlavě Matky Země.“ To také Goethe pronesl. Svým bádáním tuto pravdu prokázal, včetně propočtu zakřivení povrchu země a rozteče sloupů chrámu. Budeme-li teď bádat vědecky (ale bez umění), pozorovat, fotografovat, filmovat a proměřovat, dojdeme ke stejnému závěru. Opravdu sloupy a schodiště a rozteče sloupů řeckého chrámu atd. respektují zakřivení zemské a proto, ač porušen, stojí chrám jako svědek poznání těch, kteří nás v čase předcházeli.

Dojdeme sice k podobnému závěru jako J.W. Goethe. Avšak jemu tento závěr umožnil hlubší pochopení smyslu, proč dávní stavitelé chrám stavěli. Tímto pochopením smyslu je naplněno poslání rozhovoru přes časy, neboť pouze tak se člověk učí. Učí se rozumět smyslu lidského života a podstatě bytí na zemi.

Bez tohoto „rozhovoru“ zprostředkovaného už nejen díváním se, ale skutečným zřením, by každá generace začínala se zprostředkovaným poznáním typu Wikipedie nebo Googlu nově, což ale neumožňuje hloubku prožitku z vlastního pozorování a uměleckého konání, vedoucího k rozumění a uchopení souvislostí.

Nikdo jistě nepopře, že Goethe byl velký básník. To už je všeobecně uznáno. Ale, že byl i velký přírodovědec, fyzik a vůbec význačný vědec, to ještě nejsme schopni dohlédnout, protože naše stereotypy myšlení nám ztěžují skutečné poznání. V jednotlivých oborech občas uděláme skok. Zvláště patrné je to na moderních technologiích, na rozvoji počítačů, sdělovací techniky, nanovláken. Avšak všechny tyto jednotlivé oblasti volají po celistvosti poznání a probádání jejich vzájemných vztahů a dopadu na lidství, zemi a společenství lidí. Tuto skutečnost připustí jen nemnoho z nás.

Ve způsobu „učení se“ rádi mluvíme o zvyšování „kvality“ učení, ale skutečný trend jakoby pominul proces, který učení se a poznání předchází. Vypouštíme to, co považujeme za „nepodstatné“, tedy vše umělecké, které rozvíjí celistvost poznání, vše dějinné, které učí vnímat oblouky vztahů a zákonitostí lidského vývoje a doufáme, že vzdělanost nahradí Wikipedie či Google.

Přitom stačí nepředpojatě pozorovat vývoj lidského plodu v matčině těle a můžeme získat zkušenost s vývojem celých světů. Ne náhodně označovali staří Řekové člověka jako „mikrokosmos“ - tj. malý svět a vše kolem něho až k hvězdnému světu jako“makrokosmos“ - tj. velký svět. Vědeckým bádáním a uměleckými formami poznali zákonitosti, které se nám znovu derou na pracovní stůl třeba v kvantové fyzice a ve zkreslené podobě i v genetice. Pouhý zrak nemůže nahradit zkušenost vlastního prožitku, byť by byl podán pro oko těmi nejlepšími „umělci“ mezi vědci. Staří říkali, že každá zkušenost musí projít tělem. · Způsob rozvíjení pouhých intelektových kvalit zavedl nás na scestí. Výška inteligenčního quocientu sice vypovídá o schopnostech operativního myšlení souvisejícího s pamětí, o možné kapacitě uchopování poznání světa rozumem, ale neříká nic o moudrosti srdce, o uchopení skrytých souvislostí věcí empatií či intuicí.

Protože jsem prodělala vzdělání i v oboru informatiky, učila jsem se sestavovat pro počítače programy. Je to velmi náročná, ale zábavná práce, která souvisí s logikou. Každá i sebenepatrnější instrukce musí být pro počítač připravena, tedy „rozkrokována“ na velmi jednoduché operace binární soustavy, tedy na odpovědi Ano a Ne. Tyto odpovídají starozákonní biblické řeči: „Vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne“ (Matouš 5,37). Celá soustava programu pro počítač a jeho paměť, sestává z elektrických impulzů, velice krátkých, jako rychlé zapínání a vypínání žárovky. Tedy: Svítí – Nesvítí. Ano – Ne.

Budeme-li chtít odpověď člověku přiměřenou, nebude se vždy pohybovat v jednoznačné poloze Ano – Ne. Dostaneme se ke třetí variantě mezi Ano – Ne, tedy k tomu, co se v mnoha psychologických dotaznících projevuje variantou Něco mezi. Něco mezi dvěma póly, to co nemusí být Ani – Ani nebo To i To. Tato třetí varianta musí být opět „rozkrokována“, ale stejně nedostaneme třetí výsledek, protože elektrické impulzy Svítí – Nesvítí nemohou být současné. Dojdeme maximálně k podmínkám, za jakých okolností se bude jednat o Ano a za jakých okolností se bude jednat o Ne. Velice logické, nicméně lidsky redukující. Mohutnost lidského života utváří situace, kdy oba výroky platí současně, ale každý v jiné rovině. Tyto roviny mohou dokonce splývat a košatost člověka je umožní uchopit pouze uměleckým způsobem, ať už je to skrze obraz, dramatické zpracování tématu či skrze hudbu.

Moderní počítače mají už tak dokonalé programy, že je v nich možné hudbu komponovat, leč stále je tu rozdíl mezi živoucím tónem, nebo živoucím zvukem a strojovým, třeba i dokonalým provedením. Ta „živost“ a „nestrojovost“ spočívá v nepravidelnosti. V nepravidelnosti nádechů i tónů, krátkých i delších pauz. Ačkoli přístroje jsou tak dokonalé, že mohou na hudbu převést i záznamy úderů lidského srdce. Vědci zjišťují, že každé lidské srdce je naprostý originál. Jeho hudba připomíná sice Bachovu Fugu, ale pokaždé zcela jinou. Při těchto záznamech je práce počítačů neocenitelná a zajisté se vědcům podaří objevit, co moudří badatelé starého Řecka znali – že, člověk je hudební bytost, a nejenže zní sám, ale může vnímat i hudbu sfér (Pythagoras).

Dalším velkým přínosem počítačů je možnost “cestovat v čase“. Vždyť to ještě není ani 200 let, kdy Václav Matěj Kramerius roznášel své tištěné noviny z velké části pěšky, aby lidé mohli být informováni o událostech, které se staly, byť by již nebyly nejčerstvější. Dnes máme možnost „být informováni“ o událostech, které se staly v některém z míst od nás velmi vzdálených, před malou chvilkou.

Díky počítačům by se mělo rozšířit naše vědomí a tím i spoluzodpovědnost za události, které se dějí kolem nás.

Počítač rovněž umožňuje, aby člověk seděl, ve svém pohodlí, v místnosti, kde má počítač umístěn a přitom se v představě, posílené obrazem i zvukem, procházel třeba v deštném pralese u Amazonky nebo slézal vrcholky Himalájí. Můžeme se dokonce pomocí různých programů pohybovat i mezi hvězdami, či z hvězdného světa se blížit k zemi, kde si vybereme místo ke svému pobytu. Můžeme si dokonce i prohlédnout dům, který jsme si vybrali.

Vymoženosti techniky jsou úžasné, leč prožitek předpokládá, že se skutečným cestováním máme už nějakou zkušenost a na jejím základě svými smysly můžeme doplnit vše, co v počítačovém provedení k prožitku chybí. Třeba budou vyvinuty v budoucnu i programy, které dokáží dráždit mozková centra pro vnímání vůní a chutí avšak prožitky stále zůstanou jen zploštělou virtuální realitou. Člověk je celistvou bytostí, když má co nejšíře rozvinuté smysly, jimiž zkoumá a ověřuje jevy žité skutečnosti. Podnázev naší studie zní „dobrý sluha špatný pán“.

Když dítě vstoupí do světa virtuální reality

Když dítě vstoupí do světa virtuální reality, která není podložena jeho vlastní zkušeností, stává se pro ně tento svět světem, který působí proti jeho vlastnímu životnímu příběhu. Dítě přijímá vše, co mu předkládáme a má sílu předložené nějakým způsobem zpracovat. Avšak ztrácí schopnost rozlišovat, co je a co není skutečnost. Skutečnost poznává a prožívá pouze vlastním experimentováním s přírodními či umělými materiály. Sezením na židli a touláním se v představách včetně imaginárních prožitků různých her či událostí je postižena a ochromena vůle dítěte ke skutečným zážitkům. U dítěte se vytvoří závislost na „Aladinově lampě“ (arabská pohádka). Podobná závislost se může vytvořit i u dospělého člověka třeba na mailové komunikaci. Dříve, když jsme museli psát dopis, donésti jej na poštu a čekat na odpověď, byla komunikace uchopitelná, dokumentovatelná a člověk si promýšlel komu, proč a co píše. Snadnost komunikace, díky počítači, umožňuje zdánlivě rychlé dorozumívání, ale při závislosti vytváří bariéru pro skutečná lidská setkání. Člověk je stále nutkán kontrolovat, kdo mu píše a cítí povinnost hned odpovídat. I tím je ochuzován o skutečné prožitky lidských setkání. Udržet počítač v roli „dobrého sluhy“ je pro lidi s nedostatečně rozvinutými smysly a percepcí stále těžší.

Dalším paradoxem našeho života je „Facebook“. Máme a ctíme zákony na ochranu všech osobních dat jejichž zneužití může být i soudně trestáno. Přitom na mnoha smlouvách, které podepisujeme, je drobným písmem doplněk, že souhlasíme, aby naše data byla použita k marketingovým účelům. Toto porušením ochrany dat je tedy s naším souhlasem. To však nám ještě nestačí. Registrujeme se na Facebooku, kde zveřejňujeme intimní události našeho života, nejrůznější fotografie, různé vzkazy přátelům a data která o nás samých vypovídají více, než bychom sami chtěli. Pravda, můžeme naši realitu trochu korigovat, můžeme vytvářet obraz, mediální obraz, jak bychom sami vypadat chtěli. Tyto drobné lži a zveřejňování našeho soukromí nám brání žít vědomě náš skutečný životní příběh v lidském společenství. Nejde nevzpomenout na drobnou knihu ruského spisovatele Jevgenije Zamjatina (1884 – 1937), která má název „My“(1921). Popisuje v ní děsivou vizi ztráty vlastního životního příběhu lidí a život jen pod dozorem obrazovky.

Virtuálně rozšířené vědomí neumožňuje hloubku skutečného prožitku a tím nás vlastně odvádí od možnosti uchopit svůj životní příběh a reflektovat sama sebe. Nabízí nám iluzorní bohatost a skutečnou plochost a pasivitu.

Jsme svědky řady nových patologických jevů. Mnoho mladých lidí se začíná sebepoškozovat. Může to být řezání sklem, žiletkou či jinými ostrými předměty do kůže. Rovněž se rozšířilo hledání extrémních hraničních prožitků v nichž je v sázce celý život. Při hledání příčit těchto nových jevů mladí lidé často odpovídají, že „necítí sama sebe“. Chtějí prožít bolest i riziko smrti, aby poznali realitu života. Hovořila jsem s jedním mladíkem, terapeutem v zařízení pro „postižené lidi“ v Dánsku, který vyprávěl svůj životní příběh. Jako malý chlapec vyrůstal v rozvedeném manželství, ale rodiče se mu snažili neúplnost nahradit různými dary. Nic z toho mu nestačilo. Měl pocit, jako když nemůže sám k sobě. „Necítil jsem se v těle.“ A tak v období puberty začal podnikat různé hraniční sporty. Skákal z mostů na gumě, u pobřeží Afriky chytal žraloky za ocasní ploutev, zdolával vrcholky hor a stále nebyl spokojen. Nakonec se vydal na poušť, že určitý komplikovaný úsek přejde sám. Líčil, jak v tomto svém zážitku, putování pískem, bez možnosti skrýt se před žhavým sluncem do stínu, došel na hranici svých sil. A teprve tehdy, blízek smrti, objevil sílu života a spojil se sám se sebou. Pak hledal smysl svého života a našel jej ve službě těm, kteří takové možnosti jako on nemají. „Darují mi mnohem více, než já jim. Darují mi lidskou blízkost a rozumění.“ Nedávno mi kolega psychoterapeut z Berlína vyprávěl o mladém muži, který k němu přišel se slovy: „Mám za sebou 15 pokusů o sebevraždu z nichž žádný, ne mou vinou, nevyšel. Pochopil jsem, že musím žít. Vás jsem vyhledal, abyste mě naučil jak mám žít.“ Tato výpověď ukazuje obraz života mnoha mladých lidí, u nichž je díky drogám (a počítače mezi ně můžeme zařadit) porušen základní vztah k realitě. Hodnoty jako život, smysl života, bolest, láska, úsilí, vůle a další jsou drogami porušeny a terapie musí pracně znovu na základní lidské orientaci pracovat.

Jako každý lidský objev může sloužit k rozšíření lidského poznání nebo k jeho destruktivnímu zneužití, tak i stále dokonalejší počítače, se stále dokonalejšími programy nejsou z nebezpečí zneužití vyloučeny. Mladý člověk by s nimi měl začít pracovat až poté, co již rozvinul své smyslové vnímání a prohloubil své zážitky v realitě, to znamená po období puberty.

12 smyslů

Jan Amos Komenský, na kterého se naše školství odvolává, postuluje už v 17. století dvanáct smyslů.

Je to pět smyslů vnějších, které jsou :

Sensus exteriores quinque tactus - hmat

gustus - chuť

olfactus - čich

auditus - sluch

vizus - zrak

Z těchto pěti vnějších smyslů uplatňujeme při práci s počítačem jen auditus - sluch a visus – zrak. Zrak je však přetížen a navíc je celý mozek vystaven působení střídavé intenzity světla. Při střídavé intenzitě světla je nebezpečí epileptických záchvatů. Sluch musí být postupně otupen, neboť vnímání vysokých frekvencí elektrického proudu působí sluchové efekty jako je „hučení“ v uších, či „hučení“ v hlavě.

Dále Komenský uvádí čtyři vnitřní smysly:

Sensus interni quator attentionis (vulgo Communis) - pozornost

imaginationis - představivost

ratiotinii - rozumnost (uvažování)

memoria - paměť

Z těchto čtyřech smyslů je při práci s počítačem přetížena pouze pozornost, nikoliv však ve smyslu – pozorování – pozornost – postřeh. Představivost a uvažování jsou rozvíjeny minimálně, pokud nevytváříme počítačové programy a zcela je potlačena paměť neboť při práci s počítačem se jedná převážně o sled operací logicky odvoditelných a po sobě následujících (systém binární soustavy).

Tři nejvnitřnější smysly dle Komenského nejsou při práci s počítačem použity vůbec.

lux mentis - světlo rozumu

motus voluntatis - hnutí vůle vis facultatum

impetus sue conscientia - svědomí, schopnost konat

Všechny smysly člověk zpočátku nezná, protože si nedokáže představit, že by třeba mohl být ‚smysl pro lidské slovo‘, ale když se zamyslíme třeba právě nad tímto smyslem pro lidské slovo, tak vidíme, jak hluboko tento smysl sahá. Tím je zdůrazněno naše myšlení, které slovům dává smysl.

Je to smysl, který dává nejenom cit pro pochopení slov druhého člověka, ale který dává také cit pro tvůrčí slovo, které vychází z našich úst. Těch obvyklých smyslů, které známe, je pět: hmat, zrak, sluch, chuť, čich. Ale když si vezmeme jenom z lidové moudrosti různá úsloví, tak hmat je nejenom zážitek, že se něčeho dotýkám, ale tím, že se něčeho dotýkám, v podstatě zjišťuji hranice vlastní bytosti. V přeneseném slova smyslu se říká: „Dokázal to vyhmátnout, vyhmátl podstatu.“ Takže vidíme, že existuje nejenom ten fyzický hmat, ale i vlastně hmat jako smysl pro podstatu něčeho, nad čím právě bádáme. Hmat, jako smysl ověřující i vnitřní skutečnosti.

Stejně tak čich. Čich je pochopitelně tím smyslem, který nás upozorňuje na různé vůně, různé pachy, ale i na hrozící nebezpečí: i tady se říká: ‚Má na to čich‘. Tedy má čich na to, co je podstatné, co se může stát, co přichází z budoucnosti.

Vidíme, že i fyzický smysl, kdy do nás vstupuje čichem nějaká kvalita zvenčí, vlastně může být přenesen i na vyšší kvalitu: čich pro věci budoucí. Nebo pro věci podstatné. Nebo pro hrozící nebezpečí. Sluch je už uložen přímo v hlavě. Říká se: ‚Slyší trávu růst‘. Čili sluch nejenže nám sděluje to, co je kolem nás, ale seznamuje nás s prostorem. Nejhorší postižení, jak je klasifikováno mezi postiženími, je i postižení sluchu. Člověk přestane slyšet, co se děje kolem něj, přestane vnímat prostor, přestane slyšet svůj vlastní hlas. Přestane slyšet hlasy a zvuky, které jsou kolem něj. Ale víme dobře, že třeba Bedřich Smetana či Ludwig van Beethoven komponovali nádhernou hudbu a že ta téměř nejnádhernější hudba vznikla až v době jejich nemoci, až když je postihla ztráta sluchu. Můžeme si uvědomit, že člověk slyší i vnitřním člověkem. Lidé jako Smetana či Beethoven, mohou slyšet ty nejnádhernější tóny a kompozice, aniž by měli vnější sluch.

Máme také zrak. A říkáme: „vidí až za roh“, nebo “vidí široko daleko“, nebo „vidí věci, které jiní nevidí“.

U zraku pak člověk vidí i to, co je „za zrakem“. Může vidět zázraky. Říká se, že Homér, který napsal Íliadu a Odysseu, byl slepý. Ale jeho slepota znamenala, že byl slepý pro běžné vnější věci. Jeho vnitřní zrak viděl všechny děje, o kterých psal. Viděl, že nejenom na Zemi bojují lidé, ale že do těch pozemských bojů zasahují i bohové. A viděl, že třeba Trojská válka vůbec není jenom běžnou válkou tady na Zemi, jak jsme viděli v nepříliš dokonalém hollywoodském filmu. Byla to válka změny časů, změny věků. Tato válka začíná na Olympu, mezi bohy. A na Zemi se teprve přenáší. Vlastně celou Trojskou válku začíná Paridův soud, kde smrtelník má rozhodnout o kráse mezi třemi bohyněmi, mezi třemi mohutnými podstatami. Jedna je Krása sama, jedna je Moudrost sama a jedna je Mateřství, Hera. Moudrost - Pallas Athéna a Afrodíté - Krása. Samozřejmě, že Paris volí Afrodíté, Krásu, protože o kráse má rozhodnout. Krása v moudrosti, ta se musí dlouho objevovat. A kvalita Krásy v mateřství, to je veliký cíl lidstva, aby pochopilo, co vlastně mateřství ve skutečnosti znamená.

Takže vidíme, že o každém z těchto smyslů můžeme přemýšlet v mnoha rovinách: nejprve v tom čistě fyzickém, pak v duševní kvalitě a pak vlastně až v kvalitě duchovní.

Francouzský spisovatel Jacques Lusseyran (1924-1971) ve své knize „Nalezené světlo“ líčí vlastní zážitek se ztrátou zraku. Jako školák nosil brýle. Ve druhé třídě ho jiný chlapec strčil tak nešťastně, že my brýle vypíchly jedno oko. Lékaři se snažili zachránit alespoň to druhé, ale nepodařilo se jim to. Avšak díky péči moudrých rodičů, kteří dítě nedali do žádné zvláštní školy pro zrakově postižené děti, ale společně s moudrým učitelem prosadili, že malý Jacques zůstal ve své třídě. Zapisoval si poznámky na slepeckém psacím stroji, na jehož klapot si všichni zvykli. Tím mohl vyvinout jiné vidění, které mu umožnilo proniknout hlouběji do podstaty věcí i do srdcí druhých lidí, než umožní zdravé oko. Toto vidění se dobře uplatnilo za druhé světové války, kdy Lusseyran pracoval v Paříži v odboji.

Cvičení Empatie

Uvedu jedno cvičení smyslu, který je velice komplikovaným smyslem – je to „smysl pro Já druhého člověka“. Mohli bychom říci také: smysl empatie, smysl hlubšího porozumění bytosti druhého člověka.

Dva si sednou doprostřed kruhu účastníků a základní instrukcí je, aby se na sebe vzájemně dívali. Nikoliv soutěživě, nebo se přetlačovat očima, kdo déle a kdo lépe, ale budou se dívat s velikou otázkou: Kdo je ta bytost, která sedí proti mně? A po skončení experimentu, který trvá různě dlouho podle toho, jak hluboce se dokáží lidé do otázky i do dívání se ponořit, hovoříme nejenom o tom, co ti dva viděli, ale co viděli i všichni ostatní v průběhu celého experimentu.

Tento experiment je vhodný i jako terapeutický prostředek v konfliktních situacích, ať už na pracovišti nebo v manželstvích.

Pohádka o zeleném hadu a krásné Lilii

Shrneme-li naše dosavadní poznatky o počítačích, můžeme konstatovat. - s počítači by neměly děti pracovat dříve, než jsou rozvinuty jejich základní kognitivní funkce - s počítači by neměly děti pracovat dříve, než je rozvinuto jejich smyslové vnímání - s počítači by neměly děti pracovat dříve, než mají zážitky reálného světa (putování, skauting, kanoistika, práce v zemědělství, pěstitelství atp.) - počítače mohou rozšířit vědomí souvislostí jednotlivých událostí i historických skutečností - počítače díky rozšířenému vědomí vyžadují i zvýšenou míru zodpovědnosti - počítače usnadňují komunikaci s těmi, s nimiž máme osobní zkušenost nebo na něž jsme dostali osobní kontakt - počítače mohou podle dokonalých programů řídit provozy i simulovat poměrně složité situace To jsou některé ze základních charakteristik tvrzení, že počítač může být vynikající sluha, ale špatný pán. Vytvoříme -li si na něm závislost, stává se krutým pánem nad naším životním příběhem. Nesmíme zapomínat, že počítačům chybí lidská kvalita, tzn. třetí možnost. ~

Na závěr bych připojila ještě jeden obraz k celému problému sluhy a jeho pána. Johann Wolfgang Goethe napsal „Pohádku“. Tato pohádka o zeleném hadu a krásné Lilii je pohádka, jak sám Goethe píše, pro třetí tisíciletí. Obrazy, které Goethe použil, by vydaly na samostatnou publikaci.

Pohádka je napsána s hlubokou symbolikou a ukazuje, jak člověk může spojit zdánlivě neslučitelné tím, že rozvine nové schopnosti, které jsou v jeho možnostech (vydalo nakladatelství OPHERUS, z něm. originálu „Das Märchen“ přeložil Jan Dostal, 2001). Zmíníme se jen o obraze, který se týká naší problematiky. Řeka odděluje svět Lilie od našeho světa. Ve světě Lilie nejsou květy, ale všechno tam bujně roste. Mrtvá zvířata může Lilie proměnit v drahokam, který může jejím dotykem ožít. Svět Lilie je světem Moudrosti, Platónovým světem idejí, světem příčin, ale květy, přísliby budoucích plodů jsou jen na zemi.

Přes řeku převáží převozník, ale převáží pouze jedním směrem. Za cestu musí dostat zaplaceno, ale ne zlaťáky, pouze plody Země. Na zemském břehu žije v roklinkách had. Cítí, že je spřízněn s Bludičkami – Světýlky, dvěma rozpustilými pány, kteří září podle toho, kolik zlata – moudrosti, kde nalízali. Jejich záře je krátkodobá, pokud slíží zlato jsou velcí a silní. Pokud nemají tento pokrm, jsou hubení a ztrácí se. Zlato v podobě zlaťáků vždy oklepou a hledají, kde zase nalízat další. Řeka, která dělí oba břehy nemá most. Je možné dostat se na druhou stranu s převozníkem anebo k Lilii přejít po Stínu Obra, který se k řece chodí umývat. V pravé poledne udělá přes řeku most had. Most ale trvá pouze chvíli a pak se had zase odplazí.

Řeka je velmi nebezpečná, padne-li do ní zlato. Ta se pak rozbouří, vystoupí z břehů a bere vše kolem.

Na naší straně je pod zemí ukryt chrám, v němž jsou čtyři králové. Jeden král je zlatý, druhý stříbrný a třetí železný, také je možno hovořit o měděném králi. Králové sedí na svých trůnech a čekají až přijde jejich čas. Čtvrtý král nesedí, ale stojí. Je to král smíšený ze zlata, stříbra, mědi i hlíny.

Ta část příběhu, která je ilustrací k našemu tématu začíná tajemstvím řeky. Staří Řekové učili, že kolem země obtéká Okeanos a každý člověk, když usíná, přeplouvá přes Okeanos do světa hvězd. Vulgárně materialistická věda se tomuto obrazu vysmívala a ukazovala na něm naivitu starých Řeků. Goethův obraz je obrazu starých Řeků podobný. Řeka mezi oběma břehy je řekou Života, řekou životních sil. Volně plyne kolem země a odděluje svět moudrosti - Lilie od světa našeho. Každou noc „přeplouváme“ do světa Lilie, do hvězdného světa, ale nevíme o tom a řeka životních sil doplňuje naše síly. Tato řeka nasnáší naši nasbíranou moudrost. Když se učíme tak, že nasbíráme informace, které jinde či zpětně reprodukujeme tak jenom opakujeme to, co dělají Světýlka. Na sbírání a reprodukování informací je postaveno celé naše školství už čtyři staletí. Stereotyp sbírání a reprodukování se nezměnil, pouze se změnil přístup vyučujících, kteří už jakoby studenty ani nechtěli poznat a začali dávat přednost testům v písemné formě. Tento sběr a reprodukce je podstatou informací z počítače. Chybí však v nich to podstatné - PROCES POZNÁVÁNÍ. Bez tohoto procesu je sběr dat a reprodukce dat pouze neživým sběrem a reprodukcí a životním silám dítěte i dospělého škodí. Dítě se ptá „Proč“. „Proč?“ není otázka, která chce rodiče či vyučujícího provokovat, „proč?“ je otázka, která hledá hlubší porozumění celému procesu. Dítě chce poznávat. Poznávat v živém rytmu proudění, dechu, změn a samo se plně účastnit. Dítě nechce jen reprodukovat. Každý člověk má v sobě „Zeleného hada“, který je skryt v oblasti sexuality. Tento „had“ ale dokáže zlaťáky (které napadají do skalní rozsedliny, kde žije) spolykat a strávit. Tím že „zlato“ pouze „neslíže“, ale moudrost „stráví“, promění se moudrost ve světlo, kterým had začne zářit. Historický obraz povýšení hada ve světě moudrosti, je na koruně egyptských faraonů. Další obraz můžeme najít v Bibli – Mojžíš povýšil hada na poušti.

Zelený had objeví i podzemní chrám, kde čekají králové a zná odpověď na otázku zlatého krále, co je na světě to nejdůležitější. Odpovídá: „Rozhovor“. Zelený had, který strávenou moudrostí září, zná i čtvrté tajemství na které se ptá “Muž s Lampou“. Tajemství oběti. Celá Pohádka nakonec vrcholí právě tou obětí, kdy zelený had utvoří přes řeku života krásný, klenutý most ze smaragdů.

Avšak i Bludičky, Světýlka mají v Pohádce veliký úkol. Svými jazýčky otevřou zámek k podzemnímu chrámu a ten se může nakonec vynořit na světlo denní na pravém místě.

Neklademe si za cíl interpretovat celou Goetheho Pohádku, pouze ve vztahu k počítačům chceme upozornit, že v době, kdy se vytvářejí životní síly dítěte, škodí jejich utváření prostý sběr a reprodukce dat, které počítače nabízejí.